Premisa:

Oční sítnice zachycuje obrácený obraz okolního světa.

Zrakové centrum v mozku tento obraz otáčí do správné polohy.

Oční sítnice zachycuje obrácený obraz okolního světa.

Zrakové centrum v mozku tento obraz neotáčí do správné polohy. Neboť oční sítnice funguje jako vyduté zrcadlo na kterém se tudíž obraz automaticky promítá ve správné poloze.

Oční sítnice nezachycuje obrácený obraz okolního světa s tím, že zrakové centrum jej otáčí do správné polohy. Otočení způsobuje automaticky vzdálenost oční čočky od sítnice.

Závěr:

Aby bylo možné spatřit správný obraz okolního světa je třeba zaujmout optimální vzdálenost od oční sítnice.

jj

Antologie vidění Výstava Mysteria j versus j, 1994

Příběh středověkého umělce:

Maluje snad ten Vlám své obrazy vlastní krví?! Musím to vědět, jinak se nevracejte!!!

(Z filmu Tajemství měděného poháru pojednávajícím o objevu olejomalby. Asi kol r. 1965)

 

JJ – VK

Asi znáte ony počítačové obrázky, které vypadají jako změť různých barevných , nebo i šedočerných bodů a když na ně správně civíte tak vám z nich za nějakou chvíli vystoupí nějaký prostorový obraz podle toho co na vás autor počítačového obrazu (nebo počítač sám nastražil a celý obraz přitom nějak prosvitne a zpřátelští.. On to ale nemusí být počítač. Docílit se toho dá i přímo malbou nebo kresbou a řada autorů toho také využívá.

Jakmile si na takový způsob dívání trochu přivyknete funguje to asi stoprocentně kdykoliv se na viděném opakuje nějaký motiv nebo barva, vzor. Mám podezření, že tímhle „stereoskopickým“ pohledem se na svět díváme v dětství, vlastně od narození. Mám k tomu řadu indicíí, od několika lidí, včetně své vlastní. Teprve ve chvíli, kdy nás okolí naučí dívat se konvergentně – a uchopovat v prostoru věci, které si chceme přivlastnit (a tedy určit jeho souřadnice), tenhle prvotní pohled a rajské prožívání viděného se nám vytratí a postupně nás také víc a víc od viděného odděluje. Obraz sledovaný stereoskopickým pohledem (já raději používám paralelním-ve smyslu k sobě rovnoběžných dvou paprsků pohledů) totiž s sebou nese i docela slušnou euforku a zároveň také, že obraz nezůstane statický, ale mění se např. jeho hloubka a nastavení spolu s naším pohybem a vzdáleností od obrazu. Už to samo o sobě jakoby člověka hodilo přímo do sféry Pozorovatele bez jakéhokoliv esoterického nácviku. Ježíš byl nejspíš malíř (umělec byl určitě) a tohle měl na mysli, když pravil, že nevstoupíme do Království nebeského, dokud nebudeme opět jako děti. Hle jak snadné.. Každopádně mám v paměti vrytých několik dětských okamžiků takového vidění a tuším, že to byl tehdy nejspíš permanentní nářez. Mezi zmíněnými indiciemi jsem slyšel (nezávisle na sobě) jeden úplně stejný zážitek tří lidí, které si vzpomínají na puntíkovanou tapetu na stropě auta, kterou vnímali prostorově. Evidentně je rodiče pokládali bez autosedačky ležmo na zadní sedadlo – a už to jelo.

Že se dá takto dívat i do krajiny mne před lety upozornil Vladimír Kokolia. Vyprávěním, jak se mu změna vidění přihodila kdesi na oraništi či strništi poblíž Knínic. Od té doby si vydupávám tenhle návrat do dětského království kdekoliv kde je k tomu náchylné prostředí. A tak chodím po chodnících, které se mi zvednou od chodidel až někam k hrudníku. Obzvlášť si jej užívám ve „své“  bance než na mne dojde řada. Prostor je dlážděný malými šestiúhelníky, které vykreslí jemný filigrán ve výši pasu a lidé kolem v něm plují jak v bazénu. Blaženě se pak usmívám také u přepážky i když zjistím, že jsem zas nasuchu. Je taky docela zábava sledovat krásku – opět v puntíkatém vzoru nesoucí před sebou v prostoru své puntíky a tak by se dalo pokračovat. Zmiňuji záměrně vzorové příklady, kde efekt nastoupí snadno. V přírodě už mi tohle vidění tak snadno nenaskakuje a potíž nastupuje ve chvíli kdy stereoskopickým dívám se, bych chtěl něco namalovat nebo nakreslit. Nejsnáze jej vyvolá opakující se vzor, stačí i několik čárek. Hle důkaz proč „Vy svědkové moji budete“ neb dokud je zde jen jedna čárka, není kdo by svědčil. (Přestože stejně jen jedno je, ale to bychom se dostávali zas jinam. A to ještě nerozebírám hru „na třetího“, který se objeví i když v obrazu není, nebo naopak zmizí i když tam je).

Ve chvíli kdy se zaměřím do bodu, kde chci třeba něco nakreslit vypadnu z paralelního pohledu a tudíž i možnosti takto sledovat kam přesně akci umísťuji. Mohu samozřejmě vycházet z nasbírané zkušenosti, jak se který flek chová a kreslit či malovat překlikáváním z jednoho pohledu do druhého, abych si výsledek ověřil. Na výstavě No problem jsem se na tohle přímo zeptal Vladimíra, jak on to řeší. Ptám se skoro vždycky blbě přímo na to co mne zajímá. Obdržel jsem přibližně tutéž odpověď, což považuji za hodně vstřícné namísto pěstí do třetího oka. Dříve se malíři kvůli svým technikám byli schopni i vzájemně zlikvidovat-viz citát z filmu Tajemství měděného poháru, který jsem hltal jako asi 16 letý. Naštěstí už se rivalita poněkud posunula, jinak by část současných umělců byla dávno po smrti. Sám jsem vějičku téhle malby zkoušel různě obejít třeba vlnitým papírem, který hlavní práci udělá bez řečí za mne. Sám nevím, jak to bude pokračovat. Vidina návratu do ráje je příliš svůdná.
jj